Letní den u vody.

Za tyhle prázdniny jsem jela poprvé k vodě asi před týdnem a od té doby jsem byla už asi pětkrát a vždycky bylo úžasně a bez ohledu na místo, ale s ohledem na myšlenky úplně stejně. Vyzkoušela jsem svoje nové plavky, do kterých jsem se zamilovala a konečně chytla trochu bronz. Vždy jsem plavala docela daleko, tak, že se mi lidi postupně zmenšovali, a dívala jsem se kolem sebe a pak dělala hrozné blbosti  a bylo mi jedno, co si o mě lidí myslí, jako mi to je skoro vždycky u lidí, které neznám. Prostě ty lidi, už nikdy někde neuvidím, takže mi může být jedno, jestli si řeknou blázen nebo absolutní cvok. Jsou rudniny, takže si chci za všech okolností užívat a blbosti ve vodě k tomu přece patří.

 Když jsem vylezla z vody a četla jsem si. Leželi jsme sice za stromy, ale slunce si k nám vždycky našlo cestu, takže jsem zavřela oči, slyšela nerozeznatelné lidské hlasy, dětské pištění a cákání do vody, zatímco slunce pokrývalo celé mé tělo, jakoby mě chtělo rozhořet, ale s jeho smůlou mi jen dodalo trochu bronzu. Stromy na druhé straně vody byli nehnutelné a špičkou trhající mraky. A voda v dáli omývající druhý břeh, se od slunečních paprsků třpytila a možná jen chytala bronz jako my. A v odrazu vody jsem viděla toho člověka, kterého mám nejradši na světě, ale když jsem ho chtěla obejmout, zmizel. Ale jelikož jsou prázdniny a mě je všechno jedno, vzala jsem si lehátko, lehla si s ním na vody a s úsměvem místo pláče se plavila dál a zpátky na břeh.