Má myšlenka.

Nedávno jsem přepsala jednu svou myšlenku na papír, papír zmuchlala a někam zahodila, ale když jsme teďka stěhovali, našla jsem ten papír a tu myšlenku se vám rozhodla předat. Pochopím, když mi řeknete, že já ty věci nemám co chápat a vůbec jim nerozumím, ano nerozumím jím, ale prostě mě ty myšlenky napadají a já nemám důvod a vlastně ani právo k tomu je nějak odstranit, takže se s vámi chci o moji myšlenku podělit a doufám, že mi napíšete, co si o tom myslíte a bude se vám to líbit. 

 

 

 

Většina lidí, které míjíš, nebo je doopravdy znáš, někde uvnitř sebe hledají, nebo cítí lásku. Lásku ke člověku. K nějakému člověku co pro ně něco znamená a nenechají se odradit, i když oni pro toho člověka třeba neznamenají nic.

I když lásku třeba neprojevuje, jen tak jí neztrácí. V každém smíchu, v každé slze a v každém pohybu je ta láska někde skryta.  Ať už hluboko a neví o ni, nebo na povrchu a vnímá jí každým dnem. A při usínání, zamyšlení nebo jen pouhém pozastavení, myslí člověk aspoň v hloubi duše, jaké by to bylo ho nebo ji pevně obejmout, cítit jeho nebo její stisk a tu úžasnou vůni. Slyšet jeho/její hlas a pokaždé, když toho člověka uvidím, cítit, jak se zvyšuje tep, a cítíš nepochopitelnou radost. A třeba to není pořád a celoživotní nepřestávající záležitost, ale myslím, že jednou nebo zase přijde to, že nechceš nic jiného, než být s tím člověkem, který setrvává v hloubi tvé duše.