Bujná fantazie.

Řekla bych, že to zná úplně každý a je jedno jak jí umí ztvárnit, nebo jestli píše blog nebo jestli se s tím jakkoliv zabírá. Ale zná to každý. Každý zná ty tajné nebo i netajné a projevené představy, které nás buď pozitivně naladí, nebo úplně zabíjí. Něco co se u nás vytváří, je to obvykle něco, co zažít chceme, nebo představa, kterou si potřebujeme představit, abychom si uvědomili, co přesně nechceme. Ale myslím, že to jsou obvykle věci, které chceme. A v mém případě, většinou, co se nikdy nestane. A skoro vždy ke svým představám potřebuju podmět. Ale bujná fantazie se dá určit i k psaní knížek a v tomhle, ale já bych spíš chtěla mluvit o těch představách vlastních, ze života, o tom, co všechno si dokážeme představit, co všechno dokážeme vymyslet a jak do toho všechno dokážeme zapojit. Co všechno si dokážeme vymyslet a jak hodně myšlenek dokážeme ztvárnit.

 

Říkám se, že fantazii se meze nekladou, ale já si té své kladu. Věci, které mi nepřijdou aspoň trochu reálné, a vím, že se určitě nemůžou stát. Musí být reálné aspoň něco. Člověk, místo nebo příležitost. Musím vědět, že se to vážně stane, že to je možné, jinak si to nedokážu představit, je to pro mě nemožné a přijde mi to jako ztráta času. Takže si takové věci radši ani nepředstavuju ani to nedokážu a jsem za to ráda. Aspoň malinká naděje, za kterou si hned vynadám, že je to blbost ať zase nesním, že se to stejně nesplní a pak budu zase jen zklamaná. Moje představ jsou o hodně věcech, ale poslední dobou se mi z nich chce spíš brečet, protože mi do nich pořád něco leze, překážky, co mi ty představy kazí, takže se poslední dobou za svou fantazii dost kárám, protože moje představa posední dobou je dost nereálná, jenže bez té představy nedokážu usnout. A moje fantazie je na tyhle věci dost rozrostlá.