Bojím se tvé blízkosti..

Už jste si někdy zkusili bát se blízkosti člověka, který vám býval tak blízký? Toužit a zároveň se bát?

Vznáší se to nad vámi, jako neviditelné oblaky. Nese se to nad vámi jako váš osobní mrak. Svítí slunce jen pro vás, fouká jen pro vás a krůpěje deště snáší jen vám. Jde to pořád s vámi a táhne se to nad vámi. A když už na chvilinku někde zůstane, aby obhlídl výlohy, zase se vrátí a přispěchá k vám. Jako ten pocit strachu a chtíče zároveň.

Bojíte se mluvit, aby to neslyšel, bojíte se vyjít, aby vás neviděl, bojíte se smát, aby vás neslyšel, bojíte se plakat, aby vás nehledal. A přitom, si to přejete. Bojíte se toho střetnutí, které bude o očním kontaktu a pak o vymizelém chtíči mezi vámi. Bude to o úsměvu, který vám nestačí a možná ani není na vás. Trápí vás, každý unik z reality do snů, který míří k minulosti a neustoupytelným mraku pocitů, který tvoří jeden velký a tmavý, který se vám visí nad hlavou. Bojíte se, že každé setkaní, bude bolestivější než to před tím. Chci se skovat, ale není kam, protože každý kout, je málo tmavý a nezadatelným. Všude je možnost toho nálezu. Toho, který z jedné části nechci.

Ale z té druhé po něm toužím. Toužím po starých časech, které tu bezdůvodně nejsou a já nemám pro tohle vysvětlení. Ale mám vysvětlení, pro ty mokré oči. Při srovnání toho, co bylo a toho co je teď, je to cizí člověk i když před tím, byl tak známý. Toužím tě spatřit každou chvíli, vidět tě a zároveň se schovat, abys ty neviděl mě. Když mě vidí, dělá, že nevidí. Chci, aby přistoupil a objal, ale já tě jen ztrácím v davu. V davu, do kterého nemohu vstoupit a každým krokem ztrácím víc a víc. A každou chvílí víc a víc nerozumím, proč toužím a nechci zároveň a proč se mi ztrácíš v davu, když předtím jsem byla ten dav já.

Bojím se tvé blízkosti, ale každým dnem ji chci víc a víc.

Nepotřebujete vysvětlení, stačí empatie. Procítění, do kterého není třeba slov, ale pochopení.