sobota 18. října 2014

Ty tmavé mraky období.

Určitě všichni znáte období, kdy ráno nevstáváte s úsměvem, kdy usínáte a chce se vybrečet, zdají se vám sny, které vás provázejí celým dnem a vy dokážete naprosto nepochopeně stát a říkat si, jak jste se do takové situace mohli dostat. Nevím jestli vás tohle bude zajímat, ale bude to takový další článek ze života, který je poslední dobou trošku častější.



Znáte to, když máte někoho rádi a chcete s ním trávit víc a víc času. Ale nejde to. Pokaždé vám ta stejná situace podlomí nohy zavře pusu a zatemní mozek pořád stále tím samým. Tím, co je vlastně tak moc důvěrné, ale čím víc uvažujete, tím víc to bolí, protože si víc a víc uvědomujete, co se stalo a co bude za následky. Bojím se lidí. Dokážou ublížit a přitom si hrát na kamaráda. Nemluvím před nimi, protože se bojím. Odsoudí mě a budou se smát, Tuším to. Ale když nevím, co tak moc bolí, ubližují. Neví, kde je ten vrcholný bod, o který, když se otřou tak vás ostanou do situace, která tak moc bolí. A tentokrát se do toho bodu opřeli všichni. Plnou parou. Neví, jak moc ubližuju. Proč? Protože, já mlčím. Nemůžu jím říct, jak moc to bolí, protože to slovy popsat nedokážu. Je to ta nepřekonatelná bolest zasahující srdce do bodu, kam se nikdy nic tak moc nezarylo. Odkrývá to všechnu pravdu a dostává na povrch to co bylo tak jasné. Ubližují dál, neví jak moc to bolí. Ale někdy člověk musím mlčet. Musí se topit. Naučit se plavat i bez kruhu a křidýlek. Musí umět plavat v těch potopách slz, které ho po celou dobu zaplavují. Musí se naučit plavat ve svých myšlenkách a naučit si třídit vzpomínky.

Nastala výměna, která byla tak moc nečekaná a a ty křičíš neodcházej, ale myslíš, že někdo slyší? Ne! Protože mě nikdo neposlouchá! Každým dnem je to jiné a každým dnem to tak moc bolí, jako nikdy nic předtím. Dostává mě to dostavu, kdy musím plavat v slzách v ničem jiném. Plavat ve svých vzpomínkách, protože to za chvíli bude jediné co mám. Ale jak chceš měnit situaci, která už je tak moc stála, když jsi tak moc bezbranná a nedokážeš nic dělat. Co chceš dělat, když jsi uprostřed moře, neumíš plavat a naní tu nic na konec. Nauč se plavat ve svých slzách myšlenek, aby jsi se netopil, protože všechno co je jen v té hlavě dokážeš tak moc převést do reality. Jen to nikdo, ale vůbec nikdo nechápe.

Učím se plavat a ty mi nepomůžeš. Takže kde je teď aby pomohl. Nikde. Nastala výměna a já jí nejsem součástí.

3 komentáře:

  1. Krásný článek :) Držím palce ať se z toho dostaneš co nejdříve:) A hlavně se drž:) "Život není o tom čekat,až příjde duha,ale o tom, naučit se tančit v dešti":)
    Budu ráda když si přečteš můj blog a potom třeba napíšeš komentář nebo mi napíšeš názor:)
    Ještě jednou: Drž se:)
    xoxo Nici :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju:) Budu! Ano to je krásný citíát!:) Podivám se!:)

      Vymazat
    2. Když tak napiš komentář nebo názor fb(když tak hodím link):)
      Děkuji!:)

      Vymazat

Děkuju vám, za každý milý komentář!:) ♥